Po únavném fotbalovém zápase jsme všichni byli zpocení, špinaví a unavení. Jediné, na co jsem se těšil, byla osvěžující sprcha! Popadl jsem svůj oblíbený šampon, který voněl po citronu a kokosových snech – taková ta vůně, co tě v mysli vezme rovnou na pláž. Jenže ouha! Šamponu už moc nezbývalo. Říkal jsem si, že ho musím šetřit, abych si mohl tuhle voňavou radost ještě párkrát užít.
A pak jsem to spatřil! Na lavici v šatně stál úplně cizí šampon, jen tak tam opuštěný, jako by volal: "Vem si mě!" Rozhlédl jsem se kolem, jestli mě někdo nesleduje, a v hlavě mi blesklo: „Nikomu tenhle šampon chybět nebude, ne? Jen si kápnu trošku!“ A tak jsem si ho rychle nalil do dlaní a byl jsem šťastný jako blecha, jaký jsem to měl mazaný nápad.
Ale co se nestalo! Do sprch vtrhl můj kámoš Alex. V ruce držel další šampon a oči mu zářily, jako kdyby měl nějaký super tajný plán. „Hele, nalij do toho vodu!“ zašeptal spiklenecky. „Je ranty! Bude sranda, až na to přijde!“ Chvíli jsem na něj koukal, trošku překvapený, ale pak jsem kývl. Přece si taky užijeme trochu legrace, ne? Rychle jsem do lahve natočil vodu až po okraj a podal ji zpátky Alexovi.
Alex se hlasitě rozesmál a zvolal: „Nech si ho, je tvůj!“ Mrkl na mě a v tu chvíli jsem věděl, že mě napálil – a pořádně. Jen co jsem se vrátil zpátky do šatny, všichni se smáli, až se za břicha popadali. Smáli se tomu, jak jsem se snažil ušetřit svůj šampon a nakonec jsem si sám naředil ten cizí!
No jo, někdy si člověk myslí, že je největší nachytávač, ale nakonec ho někdo přečůrá. Takže, poučení z toho dne? Kdo jinému jámu kopá, sám si šampon naředí!