Před pár lety jsem dostal tvrdou životní lekci. Jedno odpoledne jsme s mým kámošem Ondrou vyrazili na velký kopec za městem. Už cesta byla docela drsná – všude bahno, vítr foukal jak blázen, ale nám to bylo jedno. Hlavní bylo dostat se nahoru. Ondra, starší a vždycky trochu lepší v podobných věcech, šel první a ukazoval, jak to dává. Já jsem se snažil držet tempo a říkal si: „Když to dá on, dám to taky!“
Skoro nahoře se ale stalo něco nečekaného – z Ondrovy kapsy něco vypadlo. Stovka! Jenže on si toho ani nevšiml. Stál jsem tam a hlavou mi běželo: „Řeknu mu to a vrátím, nebo si ji nechám?“ Nakonec jsem ji sebral, schoval do kapsy a řekl si, že to vyřeším později.
Na vrcholu se Ondra otočil s velkým úsměvem a povídá: „Víš, proč jsme sem šli?“
„No... abychom měli pěkný výhled?“ odpověděl jsem trochu zmateně.
„Jo, to taky,“ kývnul Ondra. „Ale hlavně jsem si tě chtěl vyzkoušet.“
A tam jsem se začal cítit, že něco není v pořádku. „Co jako test?“ zamračil jsem se.
Ondra pokračoval: „Schválně jsem tu stovku nechal vypadnout, abych viděl, co uděláš. Jestli mi ji hned vrátíš, nebo si ji necháš. Potřebuju vědět, jestli si můžeme věřit.“
V tu chvíli jsem měl pocit, že se propadnu hanbou. Vytáhl jsem tu stovku z kapsy a s koktáním mu ji podal: „Promiň, fakt jsem ti ji chtěl vrátit!“
Ondra si ji vzal, chvíli se na mě díval a pak řekl: „Hele, kámo, přátelství je o důvěře. A dneska ses zrovna moc nepředvedl.“
Cítil jsem se strašně. Došlo mi, že to není jen o nějaké stovce, ale o tom, jak se k sobě přátelé chovají. Ondra mi ten den dal lekci, kterou si pamatuju dodnes: být kámoš neznamená jen trávit spolu čas nebo si něco půjčovat. Je to o tom, že si věříme a jsme k sobě féroví. Od té doby jsem si dal pozor, abych nic podobného už nikdy neudělal.